Psaní

Tady jsou nějaké moje literární výtvory. Většinu z nich jsem napsal už dávno, někdy ve druhé třídě. Dneska bych je určitě napsal jinak, ale rozhodl jsem se nechat je tak, jak jsou. Napíšu zase další, nápadů mám dost.

McDrive

Komiks McDrive

Květen 2009

Létající trojka a jejich začátek

Jednou na závodech pouštění draků a elektrických letadýlek…

„Tak jako vždycky na závodech v pouštění draků vyhrává Lojza Čepička s jednatřiceti body, druhý je Standa Fído s dvaceti devíti body a Filip Filda s dvaceti pěti body. Dál máme Dana Mičudu a Vondru Chytrolína.“ doříkal vedoucí her a předal vítězům zlatou, stříbrnou, bronzovou a bramborovou medaili. „Na tebe asi, nic nezbude, Ondro.“ A šli jsme na letadýlka.

Ilustrace - Letajici trojka Zacatek 1

Lojza měl jako vždycky japonský profesionální dvojplošník. A opět to s ním vyhrál. Jako vždycky proletěl všech pět kruhů, podletěl most a přejel dráhu. Celkem nasbíral 30 bodů. A tak Lojza se vydal domů, ale Ondra se ještě na něco chtěl zeptat. „Lojzo jak to děláš, že vždycky vyhraješ, to jsi nějakej robot kterej to ovládá, nebo co?“ „Ne, prostě sem dobrej, ani nevím jak to dělám, možná to ovlivňuje taky trochu můj plyšák medvídek Kutílek, tady ho mám, dívej se.“ „Já se snažím, ale nikdy to neuřídím, nabourám a ani jednou sem nezískal bramborovou medaili, no, vlastně jednou když chyběl Dan, tak ho nikdo nemohl zastoupit, tak i já jsem dostal bramborovou medaili, to bylo jedinkrát v životě.“ „Dobře, trochu tě naučím jak s letadýlkem a drakem zacházet, snad to dokážu.“ Když si povídali, šli po úzké cestičce ze skal, vlastně ten kopec na kterém draky pouštěli, byla z druhé strany skála, po které rádi šplhali mladí horolezci.

Ten den, protože bylo sluníčko a počasí přálo, bylo jich tam habaděj. Ondra, protože cestička byla úzká chodil pořád po kraji a najednou omylem šlápnul nějakému horolezci na ruku, když už byl skoro nahoře a ten horolezec padal a okamžitě se Lojza po něm vrhnul, ale nevyměřil si to a padal i s ním. Ondra se mezi tím zamyslel a najednou nevěděl kde je Lojza a v tu ránu si uvědomil, že padá. Hodil jim bundu, i když nevěděl na co, ale kluci bundu použili jako padák. Chytli ji za dva rukávy a nechali se jí zbrzdit, ale měli ještě měkčí přistání protože byl podzim, a v podzimu logicky padá listí a listí se shrabe, aby nepřekáželo, a to listí bylo shrnuté přímo pod ně.

Ilustrace - Letajici trojka Zacatek 4

Ondra seběhl z kopce a chtěl se omluvit horolezci ale ten už zase lezl nahoru, ale spustil se zase dolů za nimi: „Ahoj já se jmenuju Jirka, koukám, že jste dobrá parta, jeden dupne na ruku, druhej po něm skočí a ten první hodí bundu…“ „No, jen jsme se tak zapovídali a stalo se nám to. Promiň, ještě sem se ani nepředstavil, jmenuju se Lojza Čepička.“ Jirka vyvalil oči z ďůlků a řekl: „Ty si ten mistr v pouštění draků a letadýlek? Nebo se mi to jen zdá?“ „Ne nezdá se ti to, jo, a tohle je Ondra.“ „Hm, dobrý den, hm, pane mistře, hm…“ „Neříkej mi ani mistře ani dobrý den říkej mi Lojzo.“ „Jo. Mě klidně můžete zas říkat Hlavolámku, protože mám moc rád hlavolamy, ale i horolezectví. Zrovna tady teďka jeden hlavolam mám je to big-dog, ale nechce se mi ho vytahovat je tam moc částí, které by se mohly rozsypat. Už musím, ahoj.“

My jsme se taky vypravili domů ne ovšem přímo domů, ale na naši zahradu kde jsem Ondru chtěl pozvat na první hodinu vyučování s drakem. Máme velkou zahradu a není to špatné prostředí pro pouštění draků. Ale nám se to tak líbilo, že jsme až do osmi hodin večer pouštěli draky. Slíbil jsem Ondrovi, že mu trochu toho draka vylepším, aby se víc vznášel. Už sem měl jít dávno spát ale Jirka mi v hlavě pořád zůstával. Připadal mi nějaký povědomý, jako bych ho od dřívějška už znal, ale pak jsem si vzpomněl na sousedy. Jirka je můj soused, a jeho tatínek je vozíčkář viděl jsem ho zalévat květiny. Pak mě popadla ještě lepší myšlenka, hned vedle mého pokojíčku je jeho pokojíček, slyšel jsem, když říkal nějaké své kamarádce: „Tak, to je můj pokojíček.“ Počkat, počkat, mohli bychom do zdi vyvrtat díru! Když jsem zítra měl cvičit s Ondrou draka tak jsme zašli na skálu, kde lezl, Jirka řekl jsem mu o té díře. „Ale co kdyby se můj taťka zlobil?“ „Tak mu to nebudeme ukazovat, ne?“ Udělali jsme to velice chytře. Díru udělali jsme ve skříni s oblečením ve zdi a díru zakryli nějakým starým hadrem. „Jsem zvědavěj jak dlouho nám to vydrží…“ za pár týdnů, už Ondra zvládal pouštění draků i letadýlek a nebýval už poslední a díru taky tajili.

Za pár dnů skončily prázdniny a vrhli jsme se na školu. Ale jeden náš kluk ze třídy, jmenuje se Artur nám dal lísteček, zašifrovaný morseovkou a k tomu nakreslil nějakou mapu. Já naštěstí uměl morseovku a vyšlo mi, že je v téhle škole je schovanej poklad někde v sedmé komnatě která je v ředitelově trezoru. Samozřejmě jsme tomu nevěřili ale jen tak z legrace jsme se tam vydali. My normálně končíme o půl čtvrté ale ve škole jsme tajně zůstali a počkali až bude večer protože ředitel odchází až později. Pak když jsme šli dovnitř hledali jsme sejf a trvalo nám to snad hodinu, než jsme ho našli. Největší zklamání přišlo, když jsme uviděli, že musíme zadat deseticiferný kód, klíč naštěstí v zámku byl. Jirka ale řekl, že v šatně je načmáraných na zdi deset čísel na zdi a že by to mohlo být ono. Když sem ale zapřemýšlel, co jsme se ve škole dneska brali pravděpodobnost byla velmi malá (počítal jsem to a bylo to 1:99 375 482 405 a přesněji nevím, nechci totiž namáhat mozkožrouty). I když jsem z toho dostal dvojku, zkusili jsme to, stejně za to nic nedáme. Překvapilo nás to, protože opravdu sejf se otevřel. (Bodejť by ne dostal jsem přece 2.) A ještě víc nás překvapilo, když jsme uviděli místnost, která vypadala jako sklep. „Myslíš že je to ta sedmá komnata?“řekl Ondra „Asi jo“, přikývl Lojza.

Ilustrace - Letajici trojka Zacatek 3

Mezitím se kluci pohádali kdo půjde první dovnitř- Jirka. Ani tam nebyly schody ale jenom taková stupadýlka na které byl Jirka zvyklý. Až slezli dolů, uslyšeli dupot ze schodů, co byly proti nim. „Rychle se pojďte někam schovat, někdo jde ze schodů! Pojďte tam za ty bedny, tam nás neuvidí!“ Člověk nebyl vůbec vidět, byla tam tma. Ale Ondra zahlédl jak nese nějakou obálku. Položil ji na starý stůl, co tam byl, a odešel. Kluci se běželi podívat na tu obálku, co tam ležela, nic na ní nebylo napsáno, ale vypadala jako kdyby v ní měla být mapa, byla trochu průsvitná. Za chvíli se zas uslyšel šumot otevírání trezoru, kluci se schovali, pán vešel dovnitř. Vzal zase tu obálku, roztrhl ji a vydal se zase po schodech. My jsme se vydali za ním.

Chodbička kterou jsme šli byla užší a užší. Najednou jsme uviděli rozcestí. Pán se vydal doprava, ale my doleva. Najednou jsme uviděli truhlu, ale byla zamčená. Ten klíč byl asi v té obálce. Vydali jsme se tedy zpátky, a hledali jsme řešení. Na stolku kde byla obálka byl ten klíč. Popadli jsme ho a letěli zpátky. Když Lojza strčil klíč do truhly, nešlo s ním otočit. Tak jsme zase šli zpátky se podívat na ten stolek jestli tam něco je. Hledali jsme všude po zemi ale nic. Ale až najednou Ondra našel ještě něco. Vypadalo to jako část klíče! A dokonce se na ten klíč dala nasadit! Utíkali jsme zase k truhličce, Ondra ji otevřel a ležel v ní dopis. Otevřeli jsme ho a v něm bylo napsáno: „Ten, kdo hledá peníze, vždy nikdy nic nenajde. Až ale pozná pravdu, znechucen je. Tak zkus vejít do chodby vlevo, najdeš tam něco nového. ARTUR“. „Cože? Takže s tím má něco společného Artur?! No to mu teda dáme!“

Kluci utíkali do chodbičky vpravo. Byly tam dveře a na nich byl dopis. „Tak kluci, jak se cítíte, jste takoví hlupáci, co naletěli na takovej fór? Ten pán jsem, byl já, akorát převlečený. Máte-li kuráž, tak otevřete dveře a podívejte se na ně z druhé strany! P.S. Ten trezor jste nemuseli otevírat kódem, je už tak starej že nahoře musí mít madlo aby se dokázal otevírat, proč by ste ho museli tak dlouho hledat vy trumpetové!“ „Takže Artur nás celou dobu špehoval?“ „Tak to si nezaslouží!“ Řekl Lojza. Otevřel dveře a podíval se na ně, a na nich bylo napsáno: „Školníkova dílna“(ona už není v provozu, je zazděná a proto chodbička vlevo neměla konec. A vedla i k řediteli – byla to školníkova zkratka k řediteli.) Ale jedno se nám povedlo. Chytili jsme Artura a přivázali ho ke stromu a neodvázali jsme ho, dokud stokrát neřekl: „Moc se omlouvám!“.

Ilustrace - Letajici trojka Zacatek 2

Září 2005

Létající trojka hledá Arnošta Sobotku

Létající Trojka se sešla v jejich klubovně a tam se domlouvali, protože zítra jedou do Pytlovic – velmi malé roztomilé vesničky.

„…Tak kluci, ještě jednou opakuju: Sejdeme se ráno v 7:50-7:59 u starého dubu. Nejlepší bude, když přijdete ještě dřív. Vlak do Pytlovic odjíždí v osm hodin. Kdo to nestihnete, má smůlu. Pošlu ještě Ondru v nejvyšší čas (pokud tady někdo nebude) pět minut před odjezdem na průzkum všech domů. Jirka bere čtyři flašky s pitím, špekáčky a devět řízků (možná i deset, podle počtu členů klubu Létající Trojky) s kilem brambor. Jsme tam přes dvě noci a tři dny. Příjezd 20.7. 8:00, odjezd 23.7. 8:00. Cesta: Vlakem, v deset hodin v Modrých Horách přestupujeme do autobusu na Pytlovice. Já to tam znám, byl jsem tam. Beru karty, šachy, hru „Blíženci“ a pexeso. Taky kompas, kytaru, baterku a několik korun. Pokud možno, přineste si svoji svačinu a třeba bonbóny. Jirko, vlastně ty ještě můžeš přinést šipky. Budeme tam mít klasický tábor. Pravděpodobně dojedeme přímo na oběd, kdyby nám ujel autobus, přijeli by jsme ve dvě hodiny odpoledne (čekali by jsme u autobusové zastávky jeden a půl hodiny). Zapomněl jsem ještě říct, že se nastěhujeme do chatky po strýčkovi. Pozor, mamka mě říkala že je strašidelná, ale my se přece strašidel nebojíme, že? Jsou tam dva obchody. Trafika a potraviny; skoro nic tam neprodávají J. Pytlovice jsou mrňavé městečko, žije tam kolem 150 lidí. V chatce jsou tři postele (jedna dvoupatrová, jedna samostatná), kuchyně s dřezem ledničkou která topí a tři skříňky na nádobí bez nádobí. Vedle jídelní stůl a naproti krb. Vlevo od chaty je les, vpravo trafika a další domy. V předpovědi počasí hlásili v pondělí –1°C až –7°C. V úterý 0°C až -9°C. A ve středu –1°C až -6°C. Je tam perfektní kopec na sáňkování, můžete si vzít i sáně, i boby. Dole je půjčovna lyží. Tak, to je asi vše. Vstávejte brzy! Ať to stihnete! Tak čau!“ Četl Lojza z papírku.

Ráno Lojza dorazil jako první s narvaným batohem u dubu. Sundal batoh a svalil se k zemi. Podíval se na hodinky, a ejhle! teprve 7:30 “juchů“ zajásal a přitom vyskočil a řekl: „Držím rodinný rekord na osmdesát metrů!“ a vytáhl jakýsi lísteček. Mezi tím dorazil Ondra ještě s větším batohem celý zpocený děravé boty, dva puchýře na nohách… taky padl jak švestka s vyplazeným jazykem a utíral se hadrou. A za pět minut dorazil Jirka. Utíkal s mini batůžkem ale když jej otevřel, všechno vyletělo a musel to uklízet, ale rval a rval až to tam narval. Batůžek div nepukl.

Lojza vytáhl z kapsy tři lístečky a zamíchal je. Položil je na zem a řekl Jirkovi ať zvedne jakýkoliv lístek. Lojza jim vysvětlil co to je. Prý kdo bude na lístečku napsaný ten bude jejich šéfem. Jirka zvedl lísteček s jménem LOJZA. „Juchú, Juchú! Já věděl že to budu já!“ a zrovna byl nejvyšší čas jet. Když konečně dorazili, řekl jim Lojza ať jdou naštípat dříví do kamen. Lojza zatím zapíchl před chatu ceduli s mapou Pytlovic a bednu na tyči s nápisem bobříci. Až přišli Ondra a Jirka z lesa, Lojza začal číst z lístečku: „Jak zde vidíte, jsme v Pytlovicích. Nic už vám nebudu říkat, všechno víte, jenom tyto dvě věci. První zpráva: Tady máte mapu Pytlovic. A druhá zpráva: Budeme sbírat bobříky odvahy. Kdo jich bude na konec mít nejvíc, vyhrává. Mám tady kartičky s názvy bobříků. Potom je budu rozdávat do příslušných krabic. A to je vše. Vydržte, prohlédněte si to tady, skočím pro noviny.“

Když šel zpátky, volal: „Představte si, že kdo najde zloděje Arnošta Sobotku z bílého mlýna, dostane půl miliónu korun! To by se nám hodilo, půl miliónu korun!“ „Tak jo, půjdeme tam hned teď.“ prohlásil Ondra. „Jo! Jo! Dostaneme půl miliónu korun! Jo! Jo!“ zakřičel Jirka. Tak tam jdeme. „Rychle, za chvíli je večer!“ Když dorazili k mlýnu, vešli do dveří a viděli psa. Lojza na něj začal zlehka: „Ahoj štěňátko, pustíš nás dál?“ pes se rozzuřil a štěkal a urval Lojzovi jednu botu. Potom to zkusil s klacíkem, chytil se ho a Lojza ho i s klacíkem chtěl zvednout ale byl příliš těžký. Předal ho Jirkovi a on ho uzvedl a někam ho zahodil.

Šli dál ze schodů a pod schody a do chodby která měla na konci dveře, které byly zamčené. Ale v zámku byl zastrčený dopis a na něm napsáno: „Dál se dostanete zemí, 21.7. v 5:00 svítí z komína světlo na kachličku do správné chodby. Tu potom odkryjte a jděte dál.“ „To se hodí zítra je 21.7.!“ vykřikl Lojza. „Kdo se ráno brzy vzbudí a zjistí kachličku?“ „Já, já se dokážu brzy vzbudit!“ „Tak dobře. Ondra zjistí kachličku. Ale nezapomeň, víš, že pět set tisíc stojí za to!“Ráno Lojza vzbudil Jirku a šli se podívat do mlýna. Vidí jak Ondra spí s jednou botou. „Ondro, Ondro, tak víš tu kachličku? A jakto, že máš jen jednu botu?“ ptal se Ondry. A Ondra mu ze spaní říkal: „Je to ta co je na ní položená moje druhá bota.“ „Ale já tady žádnou nevidím.“ „Ale dívejte se…“ probouzí se Ondra a vstává. „…tady j…“ „Kde je? Nevíte? Ještě před chvílí tady byla!“ říká Ondra nadšeně. „Nepamatuješ si kde byla?“ „Ne. Ale vlastně vím, že byla od bláta. To by nám mohlo pomoci.“ „Tahle kachlička je zamazaná od bláta! To bude nejspíš ona! Zkusím ji vyndat.“ Říkal Jirka. „Perfektní! Jde to!“

Kluci šli do chodbičky kde bylo plno dveří a na konci vzkaz: „Tady je klíč ode dveří, které vedou do poslední chodby. Která to je, to vám neřeknu.” „Tak ten klíč je tady a dáme se do hledání. Jirko, zkus všechny dveře.“ řekl Lojza. „Tady ne, tady ne, tady ne, tady ne, tady ne, tady ne, tady ne, tady ne, tady! To jsou ony!“ Odemknul je a byly v závěrečné chodbě. Tam už to nebylo tak snadné. Z podlahy je vysouvaly jehlice, ze zdi šlehaly plameny ohně, ze stropu padaly ohnivé koule… ale co měla znamenat na stropě ta krabice se světýlkem? To nikdo nevěděl. Ale jakmile se pod ní dostali, začala houkat. „Rychle kluci, třeba to něco spustí ze stropu!“ „Neboj se, Jirko, to by nezačalo houkat, to by bylo nenápadný.“ říká Lojza splašenému Jirkovi.

Až došli ke konci chodby, otevřeli dveře a viděli toho psa, co byl u vchodu do mlýna. Měl vystlanou boudu korunami. „Jé, dívejte, tolik peněz!“ říká Jirka. „Teď neřeš peníze, víc dostaneš za toho Arnůštka?“ Říká Lojza. „Ale kde je?“ Říká Ondra. „Dívejte, asi šel z okna, venku jsou jeho stopy!“ Zakřičel Jirka. „Jdeme ven, a orientovat se budeme stopami.“ Lojza řekl a hned se protahoval oknem. „Asi jsem trochu přibral … nepomůže mi někdo?“ Ušklíbl se Lojza. Ondra se rozběhl a praštil Lojzu do noh a on jen dořekl: „Mohl si mě namířit jinam než do hlíny?“ „Hmm, to nevím.“ „Jak se tak dívám, stopy vedou do lesa, nevím, jestli ho tam někde najdeme.“ „ Hele já už ho vidím!“ „Kecko, to je myslivec.“ „Aha…“ „Ale tam to je určitě on!“ „Vážně!“ „Nahlásím to policii!“ „Jirko, Ondro, máte mobil?“ „Jo.“

„Haló, je tam policie?“ z mobilu se ozve:„Ano, ano, co potřebujete?“ „Našli jsme toho Arnošta Sobotku.“ „Ano, ano, a kde, prosím?“ „V černým lese v Pytlovicích.“ „Směrem na sever.“ dodal Jirka. „Jestli ho tam najdeme, získáváte půl milionu.“ „OK.“ Sjela se tam policie a rychle běžela do lesa. Ondra překvapivě vylezl na strom, aby viděl všechny policajty. „Ondro, neblbni, ty asi jednou budeš policajtem, že?“ zavolal Lojza na Ondru. „Jenže ono je to tak zábavný!“ „Zábavný to bude, až spadneš J.“ Pak už jen viděl, jak táhnou Arnošta do policejního vozu. Tak konečně od toho „pana Sobotky“ máme pokoj. „Hele, zapomněli jsme na ty bobříky!“ „To nevadí, hlavně, že máme odměnu!“

Červenec 2005

Létající trojka a obraz jednorožce

Jednou na modrohorské dražbě byl vydražen obraz jednorožce…

„Takže začínáme teď! Vyvolávací cena je 180 000 Kč. Kdo má zájem?“
„200 000 Kč!“
„Dá někdo víc?“
„500 000 Kč!“
„Dá někdo ještě víc?“
„700 000 Kč!“
„Ještě víc?“
„1 000 000 Kč!“
„Má někdo ještě větší zájem?“ Říkal pán na pódiu do mikrofonu. „Poprvé, podruhé, potřetí! Je vydraženo, obraz za 1 000 000 Kč dostává Emil Dokop!“ zakřičel pán až se málem mikrofon rozletěl.

Ten pan Dokop si šel pro svůj obraz a podal přitom pánovi na pódiu balík peněz.
„Takový peníze mít, to bych je nedával za takovou čmáranici, ani se neví, kdo to namaloval!“ Říkal Lojza.
Kluci už raději z dražby odjeli, protože už je přestalo bavit poslouchat toho chlapa, co pořád něco křičí do mikrofonu. Oni tam vlastně byli jenom proto, že se tam také soutěžilo o trička, propisky a batohy. Když si ale pustili televizní noviny, zděsili se, protože se mezitím ukázalo, že ten Dokop peníze zfalšoval.
„Na modrohorské dražbě v 17:56 hodin vydražil Emil Dokop za jeden milión korun známý obraz jednorožce od neznámého autora, ale zfalšovanými penězi, bez kovových pásků. Jen vrchní bankovka byla s páskem. Naneštěstí pan Dokop s obrazem hned odjel autem. Na místě to vyšetřuje policie.“
„Takový peníze mít, to bych je nedával za takovou čmáranici, to bych je radši vyhodil do popelnice!“ Odvrátil Lojza.
„Jo to já taky.“ Dodal Jirka.
„Tak pojďme, honem!“
„Kam?“
„No to nevím, ale myslím, že za to dostaneme víc než milión korun, když ho najdeme, nemyslíte?“
„Ty ses snad zbláznil, ne?“
„Ne, já to myslím vážně. Můžeme to alespoň zkusit! Začněte logicky přemýšlet. Třeba to pomůže!“
„To těžko. To by nic nevymyslel Einstein.“
„Dívej: z parku se dá vyjet jedině Hybeškou. Dál by to přece nevzal hlavní, protože je tam pomalý semafor a zácpy. Dál se jede polní cestou…“ „A tam to neznáme.“ Dodal Jirka. „A od čeho máme mapu?“
„Spíš nemáme.“
„Tak si ji koupíme!“
„A za co, ty chytráku. Nemáme ani korunu!“
„Přece za ty peníze co dostaneme za nalezení toho Dokopa!“
„A jsme zase na začátku debaty.“ Ondra ztuhnul a upustil blok i tužku.
„Takhle nikam nedojdeme. Pojďte spát“
„Tak jo uááá.“ Zazívali zároveň Lojza a Jirka.
„Dobrou noc!“
Ondra ještě přemýšlel a zkoušel počítat jak musel jet a z rozhovoru se cítil trapně. Ale nakonec šel taky spát. Ráno Lojza spal ještě dlouho, jelikož byla sobota. Jirka si už na internetu našel mapu, podle které s Ondrou zkoušeli hledat. Ráno maminka vzbudila Lojzu. A překvapila ho zajímavou nabídkou.
„Nechceš jet od Neděle do Čtvrtka na hory?“
„Jo! Jupí!“
„Věděla jsem, že tě to rozjásá.“
„Tak dobře, a kde to bude, kde budeme ubytovaní?“
„Je to v Lužických horách. Hotel je hned u sjezdovky. Sbal se.“

Hned ráno zase maminka vzbudila kluky. Jedeme! Když jeli autem k hotelu, kluci pozorovali cedule: Luž 2,5 km, za chvíli Luž 2 km, pak Luž 1,5 km, a potom Luž 1 km a to už kluky nebavilo. Bylo tam všude jenom Luž, Luž, Luž, Luž a stejná cesta. Pak tam bylo HOTEL DoKoP * 100 m.
„Hele, ten hotel se jmenuje stejně, jako ten pán, co byl na té dražbě!“
„To bude shoda jmen. Právě do toho hotelu jedeme.“ Řekla maminka.
„No, nevím, nevím jestli je to opravdu shoda… radši bych to zkontroloval.“

„Takže máte pokoj 19.“ Znělo závěrečné slovo recepčního, a dal nám klíče. Platili jsme 50 Kč na týden. Byli jsme celkem překvapeni, když jsme viděli malinkatý byteček, jehož podlahou byly postele. A máma zařvala: „Já mám klaustrofobii!!!“ a zřítila se na zem (přesněji řečeno do postele) a ozvalo se cinkání telefonu, který byl na stropě. Máma ho zvedla (pardon, sundala) a ozvalo se: „Welcome in the room number nine-teen! – Vítejte v pokoji číslo devatenáct! – Willkommen im zimmer nummer neunzehn! “.
Bylo tam také umývadýlko o velikosti misky, a voda do něj proudila proudem kapek. Strop byl ve výšce 120 cm. Jinak moc nábytku tu nebylo. Když si vzpomenu na představu, že v pokoji bude počítač s vysokorychlostním internetem, tak mi padají víčka na úroveň zavřeného oka. Když jsme se vybalili, přišel k nám pán. Říkal, že se jmenuje Dokop, informoval nás o jídelně, jak to tady probíhá celý den atd. Nejvíc nás zarazilo to, že měl úplně, ale úplně stejný ksicht jako ten člověk na té dražbě. Sice jsme se mu do obličeje moc nekoukali, ale přece jenom trochu byl. Jirka měl zrovna v ruce mobil, véčko a potajmu ho vyfotil. Pán nám také řekl, že hned můžeme jít na sjezdovku přímo před hotelem. A tam jsme taky šli.

Na svahu to bylo už o něco lepší. Byli jsme tam sami. Bylo velmi jednoduché sjet ji, byla krátká a tak nás brzy přestala bavit. Jirka si přitom prohlížel na mobilu Dokopa, a zařval: „Dyť to je von!!!“, Vytočil 158 a už se sem řítili policisté. Odvezli si ho.
Táta moc lyžovat neumí a taky jednou zajel do lesa. Všichni jsme ho tahali ven. V lese bylo moc krásně. Tátu bolela noha, tak mamka s ním šla na pokoj. My jsme tam uviděli jeden tunel ve sněhu, a tak jsme se tam šli podívat.

V tunelu byl člověk co se třásl po celém těle a ruce zvedal vzhůru. A vedle sebe měl půlku obrazu jednorožce! Všichni jsme se na sebe dívali jak blázni. První, kdo se odvážil promluvit byl Lojza (to se dalo čekat) a řekl:
„Kdo jste?“
„Eee, Emil dokop, vlastně Gustav Správný, zatknete mě?“ řekl velmi rozvážně.
„Ne, my jsme jedna parta, ale proč máte ten obraz šikmo přeřezaný?“
„Opravdu tu není žádná skrytá kamera?“
„Ne, nebojte se. Nikomu nic neřekneme.“
„No dobře, ale historie je moc dlouhá. Začalo to tím, že jsem v dětství byl skvělým malířem. Namaloval jsem bílého koně, olejovými barvami. Emil Dokop mi ten obraz jedné noci ukradl a uřezal jeho pysk a místo něj tam dal jiný kus, s rohem. Vytvořil tak Pegase – jednorožce. Toho za 1 000 Kč prodal licitátorovi. Vydražil ho pro mě a já mu dal falešné peníze. A dal jsem mu falešné, aby chytili Emila Dokopa. A čekám až ho chytí.“
„Právě ho chytili!“
„Vážně?“
„Ano!“

A Gustav vylezl z tunelu a radoval se.

Únor 2006

Silvestr jak něco

Bylo to těžký, žena si někam odletěla do Sydney a na Silvestr mě nechala samotnýho. Řekl jsem si, že pozvu kamarády z práce, ale pak jsem se rozhod, že radši pozvu kamarádku. Ještě si vzpomínám na minulý Silvestr, pozval jsem Petra a Radka, ale jelikož Radek si neuměl zavazovat tkaničky, Petr mu na jednu šláp, on spadl, a přitom držel víno, shodil vánoční stromeček, ten spadl na zem a jak padal byl na něm přivázaný provázek s výzdobou který končil u lustru, lustr vytrhl ze stropu, který spadl na telefon a tím se rozbil. To už jsem toho měl dost a oba jsem vykopl z paneláku. Kamarádka Anna nic nikdy nezpůsobí, proto ji v klidu můžu pozvat.

Připravil jsem jako obvykle pohoštění ale pořád jsem si říkal, že to nebude stačit. Nakoupil jsem obložené chlebíčky, jednohubky, cukroví zmrzlinu a ještě něco. Ale bohužel, jsem to jaksi nevyměřil, nestačili talíře a když jsem to jakštakš naskládal na stůl, zapomněl jsem donést flašku s pitím. Aby se vešla na stůl, musel jsem potají sníst štyři chlebíčky. Postavil jsem tedy flašku na talíř s obloženými chlebíčky. Avšak za chvíli sem pochopil, že to není dobrý nápad protože jsem loktem trochu drcnul do té lahve a ta se vylila do zmrzliny. Místo vanilkové zmrzliny jsme měli kolovou zmrzlinu. Uvařil jsem polívku boršč, jelikož mě moc chutná. Ale jakmile jsem se podíval na hodiny, tak sem najednou vylítl a vše zametl. „Za chvíli je tady Anka!“

Jen co jsem to dořekl byla tady. Ale nebylo to všechno. Musel jsem ještě připravit rachejtle. Tak jsem si vzal nákupní tašku a do ní jsem si dal rachejtle. Vylezl jsem tajně oknem a dělal jsem, že jdu z nákupu a když jsem jí uviděl, řekl jsem: „Jé paní Anno, vždyť ještě není deset! Ale klidně pojďte dál, ale rachejtle ještě nejsou připravené.“ „Napijte se, já jdu připravit rachejtle.“ „A čeho se mám napít?“ „Zmrzli, chtěl jsem říct Coca coly.“ „A kde má jako být?“ „Na talířku od chlebíčků.“ „Vždyť tam je jenom prázdná láhev!“ „Tak to bude asi v misce od zmrzliny.“ Bylo to hrozné, připadal jsem si jak blbec, fuj, to bylo hrozný. „Tak si vemte aspoň jednohubku.“ “ To má být jako ta veka s kolovou pomazánkou a žlutým párátkem?“ „Cože? Vždyť se to tady topí v kokakole!“ To už země teklo jako z konve, vzal sem hadr a rychle sem všechno utřel. Naštěstí nám zbylo cukroví a boršč. Už byl čas na večeři. Ale jakmile Anka ochutnala polévku, celá zezelenala a řekla: „Co to je?!“ „Boršč, neměl sem řepu, tak sem do toho dal dýni.“ „Mě už to stačí! Já jdu pryč!“

Tak, jako vždycky Silvestr skončil hrůzou, a ještě na tři krále sem měl stůl vod Coca coly. A uvěřil sem, že bez manželky život nejde.

Červen 2005

Anička dnes nesvačí

Anička dnes nesvačí, víte proč? Asi ne, včera se pořádně najedla. Dnes zůstane v pokojíčku. Nejdřív otevře skříňku, a potom si s maminkou pohraje s „člověče, nezlob se“. Hop, hop, hop dělá s figurkou. Ale maminka vyhrála. Maminka 3x hodila šestku a Anička jen 2x. Potom jí to přestalo bavit.Vytáhla si svého nejoblíbenějšího plyšáka a hrála si s ním. Ale zeptala se maminky, jestli neexistuje nějaká lepší hra. Maminka jí řekla že ano, na zoo. A Anička se jí ptá: “Jak se hraje na zoo?” no rozmístí hračky po celém pokojíčku a ostatním. Ano, ano vykřikla Anička. Šup, šup, šup a už to bylo.Ta tam měla hraček. To byste koukaly! Maminka taky koukala. Anička byla ředitelkou zoo. Ale maminka jí slíbila, že k ní přijde Magda. A taky přišla.

Anička si vzala kolo a Magda zas koloběžku. Jely se projet do parku. Jezdily kolem pískoviště. A přišla nějaká stará babička s pejskem. Magda se řítila kolem pískoviště ale byl tam keř a ani neviděla babičku s pejskem a jela přímo na pejska! Haf, haf! Babička ječela pozor, pozor! Magda a Anička se lekly, ale nakonec to dobře dopadlo. Jely domů kolem mini domů a dokonce i kolem jednoho kostela. Až se vrátily domů a řekly to mamince, pěkně se rozzlobila. Ale potom jim to odpustila. Magda musela už jít domů a Anička už šla spát. Domluvily se, že se zase zítra sejdou. Maminka Aničce slíbila ještě jednu pohádku. Byla o jednom velikém obrovi a o jednom rytíři, který zachránil princeznu před zlým drakem. Byla to hezká pohádka. A Anička hned usnula

Druhý den, když Anička vstala, tak jí maminka nachystala snídani. Byla moc dobrá, ale když si Anička pohrála se svým nejoblíbenějším plyšákem, hned zazvonila Magda a Anička šla otevřít. Ahoj Magdo! Ahoj Aničko! “Pojď dál”, říká Anička. Magda a Anička jdou na zahradu. Samozřejmě, že si vzpomněly i na míč a badminton. Hrály si míčem, hop, hop. Ale míč vletěl k sousedům. Z vedlejší zahrady se ozvalo třesk. Vy uličnice, co to děláte, já vám dám rozbít okno. Když šly zpátky k mamince, “co tam děláte holky”, hrajeme si mami, ale nějaká paní na nás křičí! Pojďte, já si to s ní vyřídím! Maminka s Aničkou a Magdou šly na zahradu. Jo vy rozbíjíte míčem okna, my jsme nechtěly, mami! No to se časem spraví. Byl oběd. Magda a Anička se šly najíst. Potom šly s maminkou do kina. Byl tam i Harry Potter dál tam byli kouzelníci různé příšerky atd. Potom šly domů. Až se vrátily domů, domluvili se, že Anička přijde k Magdě. Magda musela už jít domů a Anička musela jít spát.

Ráno když Anička vstala, nad hlavou jí zvonil zvoneček. Anička se otočila a řekla, Kdo mě budí? ”co že, zvoneček? Co se děje? Já sem ho sem nedávala! Asi se mi to zdá. Maminka si říká, to se mi povedlo s tím zvonečkem! Myslí si maminka. Anička se podívá na kalendář a řekne si, kolikátého dnes je? Dvanáctého, a dvanáctého mám svátek. Jupí! Vykřikla Anička. Zazvonil zvonek cink, cink. Už jdu jak otevírala dveře, nešly jí otevřít a bum najednou se to povedlo a něco spadlo. Co to je? Aha srdce. Co tam je napsáno? Jdi do koupelny. Anička jde do koupelny, otevře dveře a ozve se z krabice, běž otevřít. Proč? Zvoní tak na tebe Magda! No tak dobře. Tram ta da dá, ozvalo se z venku. Krabice na ní volá, „Ještě jsi ne odkryla všechny tajemství” a kde je máma? Ta co mě vyráběla? Ano. A kam naposledy šla? Nevím. Já se podívám, můžu? Ne! Ááá! Pozor! Uch. Jdu si hrát s mým nejoblíbenějším plyšákem. Á had! Aha jen papírová housenka. Čau Magdo. Ty tam děláš hloupoty a já si hraji bez tebe! Promiň, já jsem nechtěla! Já si otevřu skříňku. Můžu? Jasně! Ááá strašidlo! to jsi ty mami? Jo a co tady děláš? No, chtěla jsem zašroubovat tu krabici a zabouchla jsem se. A já jsem se málem popálila. No to se povedlo! Hihí! Řekla Magda. Maminka řekla,“Ještě vám zbývá hodina”, dodala maminka. Jé hele začalo pršet, řekla Magda. No to se nám hodí! A proč prosím tě? Zahrajeme si na kapelu. A na co budeme hrát? No, činely z pokliček, dřívka z tužek, triangl z železného hlavolamu, buben z hrnce, piáno z pastelek, saxofon z klaksonu, flétnu z papíru a akordeon taky z papíru a k tomu pustíme rádio a k tomu budeme cinkat zvonkem. A kde vezmeme 2 pokličky a hrnec? Pojď, ukradneme to! Holky se pomalu plíží dolů po schodech. A ukradneme to, připomíná Magdě. Hop a už je mají. Děvčata běžte si hrát do pokojíčku! Uf, málem nás viděla! Děvčata, chcete ovoce? Ano! Maminka pomalu chystá různé druhy ovoce. A jak nato budeme hrát? No, na ty dvě pokličky že o sebe budou třískat, že na ně budeme ťukat, že s tím hlavolamem budeme házet, že na to budeme bubnovat, že budeme mačkat tuhy dolů a jak budou padat budou dělat zvuky, normálně jak se to dělá u aut, budeme na ní foukat, jako na housenku skládat a rozkládat. Aha. Bum ta ra ta bum. Děvčata co tam děláte? Promiň mami, mi si hrajeme na kapelu. A nemůžete být trochu ticho? Víte co mě chybí? Dvě pokličky a hrnec. A holky se zasmály. Kam ty věci dáme? Třeba sem, pod topení. Už je to nachystané. Děkujeme. Magdo, je čas popřát Aničce. Anička dostala různé věci. Magda už musela jít domů a Anička už šla spát. Domluvily se, že zítra se zas sejdou. Až Magda odcházela, Anička jí řekla, nemohla bis v 9:30 přijít? Tak na minutu? Jo, pokud se proplížím mezi mámou! Musíme vrátit ti dvě pokličky a hrnec! Jasně! Tak čau Aničko. Čau Magdo. Magda spí a spí. Jé, je 9:28, honem k Aničce! Magda se plíží pod postelí, kde zatím spí máma. Magda opatrně bloudí mezi kostelem, parkem kde sedí babička s pejskem, a různými domy. Aničko to mně mohlo napadnout, chrní. Aničko, vzbuď se! Co je? Ty stará babičko? Ne! Já jsem Magda! To se ti něco zdálo. Musíme vrátit hrnec a pokličky! Aha! Potichu! A kde jsou? No přece za topením! Aha. Já padám! POZÓR!!! VIDLIČKA!!! Au! Bolí to? Trochu. Tak pojď. Šup, šup, šup a je to! Ráno přišla Magda a dokonce vzbudila Aničku. A maminka řekla: Včera jsem tu neměla hrnec a 2 pokličky, a teď už je tu mám. A ten hrnec je nějaký potlučený. To nevadí, vařit se s ním dá. Ani, zítra jedeš k babičce! Na co si budeme hrát? Nevím. Můžeme si zajezdit na kolech a podívat do parku. Mám tady kolo. Anička kývla hlavou, jako že ano. A tak jeli.” A nezabluďte!Volá maminka. Anička a Magda jeli kolem kostela a rodinných domků. Samozřejmě v parku nesměla chybět ani babička s pejskem. Magda řekla: Ta je tady vždycky! “To vám ale nemusí vadit, ne? Hlavně mi nepřejeďte pejska!” Nebojte se. Nic se mu nestane. A hádejte, co dělaly! Jezdili kolem pískoviště. Ale předjíždět se nebyl až tak dobrý nápad. Totiž, v úzké cestičce chtěla Magda předjet Aničku, a nevyhnula se přednímu kolu. Potom do ní narazila a Aničce se ubrzdilo kolo. Anička ztratila rovnováhu a spadla. Magda z ní nemohla spustit oči a jak se nedívala, nabourala do plotu. Byla to dost bolavá narážka. A řekly babičce: Nic se nestalo ani vám, ani pejskovi. A proto domů si odvedli kola. Doma řekli mamince, co se stalo a maminka zjistila že Anička má dost odřené koleno a tak jí ho zavázala. S tím se nedá chodit! Vykřikla Anička. To nic. To rozchodíš. Magda se rozloučila s Aničkou a Anička šla spát.

Ani ráno nedospala a vzbudil jí zvonek. Magdo už jdu! Nezvoň tolik, slyšíš! Vzbudila’s mě! Už jdu! Nezvoň! Uf, to byl budíček. Magdo, příště na ten zvonek tolik netlač. Já padám! To kdybych byla lev tak tě roztrhám! To nevím, jestli bys dokázala být lvem. To jo, ale nebudu to nikdy zkoušet. Stejně bys nemohla. No možná jo! A rovnou dneska! Jo, to bych chtěla! Ale bude to trvat. To nevadí. Totiž, řeknu ti jak to udělat. Na chodbě máme lví kůži, jako trofej. A tak bychom si ji mohli navlíct. Jo, to je dobrý nápad, ale jak tam vlézt? Tak jestli mě uneseš, tak vlezu na dveře a chytím se ho za ocas a svlíknu ho z háčku. Ale co když spadneš?! Musíme pod mě něco dát, třeba peřinu. Já pro ni skočím. Tak a můžeme jít do toho. Jé, ty jsi tak těžká! Uf, tebe neunesu! Kolik vážíš? 23 kilo. Já jen 21. Tak to zkusíme naopak! Už to skoro mám! Hop, Pozor! To se nesmíš tolik kroutit! Už ho mám! Co to tam děvčata děláte? Rychle si to navleč! Ať nás nevidí stou maskou v ruce! Ááááááááá! Lev! Rychle musím zavolat do nejbližší zoo, jestli jim nechybí lev. Ale nechybělo jim nic. Maminka provolává všechny zoo. Ale nikde nic nechybí. Jenom se ozvalo z jedné zoo, že jim chybí krokodýl. Maminka zařve: “Tady snad bude jednou zvěřinec!” (Maminka měla pravdu za sto let tady byl zvěřinec.) Mezi tím jak maminka volala, Anička nic neviděla a tak jí nenapadlo, že může vlítnout pod auto. A taky se to stalo. Auto zatroubilo a Anička si nemohla vzpomenout, odkud už zná ten hluk. A zděšený řidič omdlel. Lev na silnici, padám! Anička si vzpomněla, odkud ten hluk zná. To ne! Snad nejsem na silnici! A rychle běžela na chodník. Ale kam teď? Sundám si masku. Ne! Zaseklo se mi to tady! Magda se kouká kde je Anička a vidí že je někde tam v dálce. Aničko! Kam se mi to touláš, co tě to napadlo jít ven? No, já v té masce nevidím! A proč když nevidíš tak jak můžeš jít, já vím, že to jde, ale… ani to nedořekla a Anička vystrašila další osoby. Pomoc! Lev! Už za tebou jdu. Snad se mi to povede. Ne! To se mi nikdy nepovede! Pojď s tím dovnitř. A maminka zakřičí: „Pro krindapána!“ Už je tady zase ta chlupatá příšera!” a dala se na útěk. Uf! Jde to alespoň nůžkami. Jé! To je úleva. Už jsem si myslela že v tom budu na věky věků. A teď, aby jsem to zašívala. Já ti pomůžu! Vezmi tady tuhle oranžovou. Doufám, že to mamka nepozná! A co teď mamka dělá? Nevím. Tady není. Tak se podívej z okna. No jasně! Rozvěšuje nějaké plakáty. A co je na nich napsáno? Kdo viděl lva, ať zavolá na toto číslo: 343 681 550. Domluvíme se. MÁMA. To nám ještě scházelo! Řekli.

Anička se už vyspala a ještě nezazvonil zvonek. Obvykle to bývá na opak. Aničko, pojď si poslechnout rádio! Ano mami. Hlásili, že sem přijede nějaký kouzelník. Aničko, na to bychom se mohly podívat. Není to tak daleko. Jo to bych chtěla! A zazvonil zvonek. Samozřejmě to byla Magda. Magdo! Něco ti musím říct! Hlásily v rádiu, že sem přijede kouzelník! A mi tam půjdeme! Fakt? To je super! Děvčata, můžeme jít hned! Musíme rychle! Za pět minut to začíná. Jdou a jdou kolem kostela, parku a rodinných domků. Maminka jim ještě řekla jak to bude probíhat. A už tady jsme. Máme ještě čas. Dívej se, už ho vidím, támhle je! A on říkal: Dobrý den. Vítám vás tady. A potom už bylo jenom takové otravné povídání, které Aničku nudilo. Ale potom to začalo. Třeba, roztrhl bankovku a zmačkal ji a položil ji na stůl a zakryl ji šátkem a potom pronesl kouzelné zaklínadlo. Odkryl šátek a bankovka byla normální. Zázrak! To nedokáže nikdo, jenom kouzelník! A dělal i jiná kouzla ale potom byl konec. A Anička si všimla hlavně kouzelné hůlky, kterou si nevzal kouzelník sebou. Potom jí nechal na stole a Anička řekla Magdě: Nechceš to ukrást? Tak bylo bito dobrý! Tak pojď! Máme příležitost! Máme ji! Vidí nás! Honem! Kouzelník si říká: Obejdu se i bez ní. Třeba je zavřu do tramvajové zastávky. Čáry máry pod kočáry, fuk! A bylo to. Ale Anička si věděla rady. Vykopla sklo. Ale blízko byly policajti! Magda si jich všimla jako první. A řekla to Aničce. Rychle! Myslím si, že si nás všimnuli! Do křoví! A jsme tady! Mě vylízá ucho! Nemůžeš se trochu posunout? Nemůžu, bohužel. Potichu! Ať nás neslyší! Au! On mě tahá za ucho! Nekřič. Vypadá to, že jsou pryč. Jak to víš? Vždyť ti vylízá ucho, a ne oko! No, to se dá i slyšet. Víš jak klapou boty… Tak už vylez, mě to nudí. Uf! To je úleva! No vidíš, že si mohla kecat až venku! Ale kde je máma? To nevím. Asi v sále. Ale tam nebyla. Tak asi už doma. Tam taky nebyla, a kde teda je? Magda ale najednou strašně potichu slyší: Magdo, Aničko! Slyšíte mě? A Anička a Magda volají: Ano! Kde jsi¨? Tady! Aha. Aničko, máš ještě tu kouzelnou hůlku? No jasně! Tak pojď něco zkusit. Ale nic neumíme! Vymyslíme si něco, stejně to máme jen pro legraci. Anička říká zaklínadlo: „Ať jsou tady peníze!” ale nefungovalo to. S tím neuděláme! Snad to ani nekouzlí, přece nevěříme na kouzla! Musíme ji vrátit do dobrých rukou! Doufám, že kouzelník neodjel! Ne. Tak běž! Pamatuješ si cestu? Ano. Tak běž, ať ti neujede autobus!

Anička ráno vstala z postele, a jako vždy zazvonil zvonek. Byla to Magda. Maminka si četla v novinách, a zjistila, že na jednom hradě straší od 7: 30 ráno, do 8: 30. Tam bychom se mohly podívat. Ano, já jsem ještě nikdy neviděla jak straší strašidla! Tak pojďte! Ať to nezmeškáme! Tak šli a šli a šli a šli… Až tam došli. Ach, už jsme tady? Ano. Ale nevidím dveře! Někde tady musí být dveře! Přece pan král nebude chodit oknem! Tak pojďte! Nebudeme ztrácet čas. Jděte oknem! Já budu hledat dveře! Anička a Magda zatím byly v nějaké divné místnosti, kde byla cedulka: připravte se na svou smrt, vítá vás tady kůživrt! Strašení ráno v sedm. Straší: rytíř, kostra, kůživrt, duchové, hadi a netopýři. Podpis: zaměstnanci hradu. Magda říká: “Já se bojím!” Neboj, to si dělají legraci! Strašidla neexistují! Půjdeme tam, risk je zisk. Hned jak otevřely dveře, ozvalo se hučení a bučení. Každý si dělal bubákoviny, až na jednoho netopýra který letěl s kapesníkem v ruce a z nosu mu tekla obrovská nudle! Magda i Anička se taky lekly, a Magda řekla, že víc strašidel už by nevydržela! Anička upozorní najednou Magdu na padající opici s tričkem! No, opice to nebyla, ba ani šimpanz ne ale mamka. Přistála přesně na chudáčkovi netopýrovi s kapesníkem! Co tady děláš? No, nenašla jsem dveře a tak jsem je zkusila jestli to nebudou střešní dveře, a tak jsem se podívala komínem, co děláte a spadla jsem. A co ty strašidla! Nestraší už moc dlouho? Ano, je už 9 hod. Duchové! Už strašíte nejmíň jednu a půl hodiny! Ale my jsme bez hodinek, včera nám umřel kůživrt, který měl v hlavě hodinky. Ale vždyť strašidla nemůžou umřít. On ale včera zabíjel útočníka, který chtěl zbořit hrad a útočník ho zapíchl. Teď máme robota, ale je lepší kůživrt živý. Ale skoro není poznat. Klidně se za ním můžete podívat. Jo! A dejte mu tento lísteček, aby vám nic neudělal. A ještě jednu věc, proč strašíte? Je to špatná vlastnost! Proto, že strašně dobře vaří, jako například pavoučí vývar, nebo žížaly s hlínou! Tak běžte. Dveře zavrzaly a pozdravil je hluboký hlas, kůživrt s nožem v ruce… no strašidelné až se holky třepaly tak, že se duch zeptal, jestli jim není zima. Tak jdou a klepou se a Magda hledá v kapse lísteček a nemůže ho najít. Kůživrt říká: “ Tak co, máme tady další oběť! Už jsem se připravoval chachacha! Kdo půjde první, ty nebo ty?” Pane robote kůživrte, to je omyl! Tak proč sem chodíte? Už vás musím zabít! Tak teda já budu první hlavně ať je to rychle! Ahoj živote, já vím, že si to zasloužím. Vrrrrrrrr dělá roztočené, ozubené, nabroušené, staré kolo na tyčce, vysející na jaké si krabici s čudlíkem. Už se naklání a najednou se přestane hýbat. Už byl tak blízko Aničky, že jí rozřezal tričko a tepláky až byla ve spodním prádle. Najednou z robota vypadnou baterie, které jsou rozlámané, fuj! Jak fialové sardinky! Máš štěstí v rukou, buď ráda, že se ti nikdo neposmívá. Ale pořád mi není jasné, proč tady nejsou dveře. Tak pojď, už na nás čeká mamka. Vezmi si na sebe aspoň tento hadr. Tak šli a šli a šli a šli… až do domu došli.

Anička ráno vstala z postele a nad postelí stojí maminka. Musíme jít nakoupit! Třeba potkáš Magdu. Anička, že tedy půjde nakupovat. Ale až došli do obchodu, maminka zjistila, že má málo korun. Tak prostě vzala peněženku, a vysypala všechny peníze. Jak jdou domů, maminka hledá klíče. “Kam sem je mohla dát?” Vysypala celou tašku, ale klíč nikde. Tak šly po cestě jak se jde do obchodu ale nikde nebyl. Potom potkaly Magdu a vysvětlily jí, co se stalo, a hned se vrátily do hledání. Proti nim se řítila ”splašená” prodavačka s klíčem nad hlavou. Maminka řekla: “To je blázen, asi si zapomněla zavřít dveře od domu.” Když došly do obchodu, viděly, že paní prodavačka tam není, řekly si že třeba ta ”splašená” prodavačka s klíčem nad hlavou byla ta, co nám prodávala ty mandarinky, jahody a ananas, a ten klíč je od našeho domu! Tak běžely zase nahoru. Už byly všichni celí uřícení, ale běhat nahoru a dolů a nahoru a dolů… to je k uřícení! Když se Anička dívala do krejčovského salonu do zrcadla, uviděla jak do obchodu vstupuje maskovaný chlapík s pistolí v ruce a bere si ovoce a zeleninu a ani nezaplatí a hned letí ven do keřů a nenápadně zdrhá. Říká: “Mami, tam v obchodě je zloděj!”. “Tak běž, Magdo, pro klíče, my s Aničkou půjdeme zastavit zloděje.” “Je to v pohodě zatím si nás nevšiml, budeme ho pronásledovat. Potom jemu řekneme: “Pane, nechcete pomoci s tím plným pytlem?” jo. Plán proběhl dobře, a maminka odběhla do keře i se vším, co nesla zlodějovi a Anička ta to taky tak vyřídila. (zatím u Magdy) Paní prodavačko, to je naše, paní prodavačko, to je naše! Pořád se honily kolem dokola, a Magda si říkala, že teda je prodavačka v běhu lepší, tak zkusila běhat druhou stranou. Moc se to nezměnilo, ale Magda měla štěstí, protože paní prodavačka chtěla přejít přes přechod, a naskočila jí červená. Když jí dohonila, už si to s ní vyřídila a všechno bylo v pořádku, Tak konečně už mohli jít domů.

Maminka volá: “Aničko, Aničko!” “Co je? To už je ráno?” “Skoro, ale mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Dobrá je, že jedeme na chalupu, a špatná je, že nám umřela teta.” “Fakt!!! A na co umřela?” “Na stáří. Ale neví se to.” “A to ji budeme nést na hřbitov?” “Jo. Ale připravte se na to, že váží 95 kilo. Teda na ženskou je to tíha…” “A pojede i Magda?” “Jasně!” Jako vždy crrrcrrr! Už jdu otevřít! Ahoj Magdo, představ si, že nám umřela teta! Jo? Jo. Pojedeme na chalupu, pojedeš s námi? Klidně, budu ráda! Po nasednutí do auta Anička a Magda kontrolují: “Mami, máš propisku?” “Tužku.” “Je ořezaná?” “Ne.” “Máš ořezávátko? “Nožík na ořezání.” “Máš ho nabroušený?” “Ne, ale mám brousek.” “A je dobrý?” “Ne.” “Ach jo.”

Únor 2005

Cesta do Indonésie

Možná mě to nebudeš věřit, ale 1.května 2005 jsem se vydal na velikou výpravu. Letěl jsem do Indonésie (napovím, je v Asii pod Malajsií). Letěli jsme tam na 16 dní. Letěli jsme letadlem asi 26 hodin, nebylo teda jedním letadlem ale více letadly, už nevím kolika a dorazili jsme až do Jakarty. Do Indonésie jsme neletěli do nějakého hotelu ale k Massalům. Massalovi jsou finové kteří se přestěhovali do ČR a pak do Indonésie (teď žijí v Singapuru). S Ollim Massalou sem chodil do školky a tak se s nima známe. Olli když byl ještě v Česku tak uměl suprově česky, ale bohužel jak komunikoval v Indonésii s rodiči finsky a anglicky, zapomněl češtinu úplně a protože já umím jenom trochu anglicky museli jsme spolu komunikovat rukama a nohama.

Jinak v Indonésii jsme byli i v Yogyakartě [džogdžakartě] a na Bali. Nejvíc času jsme asi strávili v Yogyakartě, tam jsme v ní jezdili džípem s ostatníma Evropanama co byli zvědaví na Indonésii ale pak jsme se prošli normálně pěšky. Indonésie je natolik chudá, že tam byla vidět škola uplácaná z hlíny (byl to takovej domeček malinkatej) a taky si tam dospělí lidé vydělávali tak, že například myli nádobí ve vodě z kanálu nebo v blátě. To dělali i normálně v rodinách- déšť jim sloužil jako sprcha. Protože ale my s tátou jsme velcí dobrodruzi, touláme se po městě sami. Ubytovali jsme se v jednom z lepších hotelů v celé Yogyakartě. Cena na jeden den stála v přepočtu asi 250 Kč. Ale například v umývadle byl sice kohoutek a mísa ale voda netekla, záchod nesplachoval, peřina byla na dvě půlky, matrace se podlamovala, postel měla tři a půl nohy, zrcadlo bylo na tisíce kousků, na dveřích byl zámek ale nezamykal (stejně, kdo by chtěl krást takový krámy) a hlavně v celé místnosti bylo snad 36°C. Ale nic lepšího jsme nenašli.

Samozřejmě že jsme se byli podívat na památky Indonésie, chrám Borobudur a Prambanan, taky na sopky Bromo a Merapi (přímo na Merapi jsme nebyli jen jsme se na ni zdaleka dívali, protože je ještě činná.) Bromo bylo taky činné, ale jen trochu, co chvíli vypustilo oblak smradlavé páry. Také jsme jak jsem říkal byli na Borobuduru. Je to největší Buddhistický chrám na světě a zároveň je to jeden ze sedmi divů světa. Na rozlohu má asi 215m čtverečních a je vysoký 35m. Historie tohoto chrámu je velmi velká. Byl dostavěn kolem roku 860. Protože mu ale udělali špatné základy, začal se hroutit a skoro se propadl do země. Teprve až po tisíci letech si na něj vzpoměli, začali ho opravovat, ale pomalu, po indonésku. Teprve v roce 1973 to vzali z gruntu, celý ho rozebrali na kostky a za 11 let znovu postavili už na kvalitních základech.

Prambanan je naopak hinduistický hrám který se skládá ze sedmi věží na jejichž konci je vždycky jeden bůh. kolem těchto sedmi věží se tyčí dalších 244 menších chrámků. Indonésie má také několik sopek. Jednou z nich je Bromo. Těch Brom je vlastně zpousta, my jsme byli na nějakých z nich. Protože bromo je vysoko postavené a navíc z něj je nádherně vidět východ slunce, museli jsme vstávat brzo ráno a jet zase jiným džípem nějakou drncavou cestou na vrcholek. Jelo se tam lesem kde byla cesta nahoru a zase dolů, doleva a doprava… začalo se mi chtít zvracet. Museli jsme zastavit, ale zas mě to přešlo. Musím teda přiznat že cesta se nedala vydržet. Když jsme pak dojeli, byla najednou strašná zima. Bylo tam asi -10°C. Ale přežili jsme to, já jsem tam zvracel z těch jídel co tam vařili, a nejhorší bylo, jak ti lidé jsou milí. Dokonce jeden indonésan si mě tam celýho ošahal, protože tam jsou rádi když mají návštěvu. Sice je to vlastně dobře, ale přehání to – bez výjimky. Třeba policie je tam jako u nás, jenže když vidí řídit auto s evropany, nepokutuje je. S těmi dopravními předpisy je to opravdu příšerný. Mě to táta trochu vysvětloval. Jezdí se tam v levém pruhu ale když se z vedlejší ulice máte napojit na hlavní a je tam nekonečná řada, tak to prostě nejde. Je to tam tak, že musíte rychle reagovat a jakmile jede v té řadě užší vozidlo nebo motorka, strčíte tam čumák a ti širší už nemají šanci jet dál takže můžete už vklidu vjet.

V Indonésii se platí Indonéskými rupiemi (1400rp=1kč). Vše tam bylo levné a nejnižší mince by v přepočtu byla 2 halíře. Nakonec už jsme teda museli letět domů, za mamkou a sestrou.

Srpen 2005